Má "tvorba" a jiné radosti

   Posledních několik let jsem poctivě na Velikonoce pekla ořechového beránka podle receptu, který mám od mamky a od té doby co mám pekárnu a tudíž „umím“ kynuté těsto i mazanec. Také posledních několik let peču pro nás a pak pro rodiče. Už vloni na podzim si však manžel a po něm celá rodina oblíbila francouzské pečivo chinois.     Peču ho často a všem chutná, tatínek projevil přání, abych mu ho upekla na Velikonoce místo mazance. Chtěla jsem udělat radost i manželovi, tak jsem upekla rovnou dva. Chtěla jsem udělat manželovi a synovi ještě větší radost a tak jsem jim upekla slané tyčinky z listového těsta, které mají rádi. Manžel měl takovou radost, že vydatně pomáhal, a příště už to zvládne sám. A když už jsem měla to listové těsto koupené, upekla jsem rovnou i meruňkové taštičky, které mám ráda já. Sladkého máme upečeného dost, tak si beránka upečeme jindy, až na něj bude chuť. Se synem jsme nabarvili vajíčka a já chtěla udělat i nějakou kraslici. Vyškrabávání neumím, vyvrt

   Narodila jsem se v éře Husákových dětí. Dětí hodně, oblečení málo a když už tak jsme měli všichni stejné, to už tak nějak bylo dáno dobou. Pamatuji si, že máma šila šaty, sukně, halenky a společně s babičkou pletly svetry, abychom měli něco hezkého, praktického a jiného. Mě k tomu také vedly, ale uháčkovat jsem zvládla jen jednoduchý řetízek, uplést šálu, na které mi utíkala oka a v rámci školní výchovy jsem s maminčinou notnou pomocí ušila povlak na polštářek a halenku, které jak takž vypadaly k světu. Neměla jsem na podobnou činnost trpělivost, tudíž se mi příliš nedařila a tak mě to ukrutně nebavilo. Jediné u čeho jsem dokázala vydržet byly dětské vyšívací sady. Pamatuji jsi, že jsem jich pár vyšila řetízkovým a plným stehem, ale kde skončily to nevím. Fakt, že rovnou čáru jsem neuměla a neumím ani namalovat ani střihnout, mě od dalších výtvarných technik dostatečně odrazoval. Školní výtvarnou výchovu a později i ruční práce jsem absolvovala, ale můj um se nezdokonalil.