Jak jsem (ne)pekla macarons

   Ráda peču. Raději než vařím. Ani nevím proč. Snad proto, že mám ráda sladké. A ráda zkouším nové či neobvyklé recepty. Ne vždy však vyjdou podle mých představ. Ale objevila jsem tak už několik oblíbených stálic mé sladké kuchařky, tak za ten risk to občas prostě stojí.

   Vždycky jsem obdivovala macarons. Krásné barvy, přesný tvar, jedna jako druhá. U nás ne moc známá lahůdka, takže jsem nevěděla jak se připravují ani jak chutnají. Tedy než jsem objevila blog Chez Lucie a Erhartovu cukrárnu.

   Na zmíněném blogu jsem kromě receptů na všelijaké dobroty našla i recepty na mé milované muffiny a cupcakes a také na macarons. Ty s bílou čokoládou a mandarinkovým želé mi obzvláště padly do oka. Pročetla jsem si recept a váhala, zda se do nich pustit. Pak jsem jednoho krásného slunného dne šla po Vinohradské ulici a syn dostal chuť na zmrzlinu. Zrovna jsme stáli před nově otevřenou pobočkou Erhartovy cukrárny. Syn si šel s babičkou pro jeden kopeček čokoládové, jako vždy. Bylo mi divné, proč se najednou kolem nich sbíhá personál, syn je dost upovídaný, ale že by takhle zbláznil celou cukrárnu mi přišlo divné. Když se zmrzlinou přišli zpátky ukázalo se, že cukrárna je tak nová, že byl syn první zákazník a tak jí dostal zadarmo. Mě ta cukrárna byla sympatická od začátku, ale tohle nás potěšilo, milá pozornost. Později jsem šla opět po Vinohradské ulici s manželem a vzpomněla si na onu cukrárnu a tak jsme tam zašli pro kopečkovou do kornoutu. Byla výborná. Než manžel zaplatil trochu jsem se porozhlédla, dětská židlička, bezbariérový vjezd, toaleta s místem pro přebalování, jako mamince mimča v kočárku mi ta cukrárna byla každou chvilkou sympatičtější, navíc velmi milý personál a nádherné a jistě chutné dorty. Už vím kde koupím dorty k tátovým narozeninám. Když jsme se už chystali k odchodu zahlédla jsem vedle pokladny vitrínku s nerezovými tácky a na nich cosi krásně barevného a ohromně lákavého. Přišla jsem blíž a oni to byli macarons, žluté, oranžové, zelené, fialové a další barvy si už ani nepamatuji. Neodolala jsem a 3 si koupila na ochutnání. Už první sousto mě přesvědčilo, že ten recept z blogu Chez Lucie prostě musím zkusit. Takovou lahůdku se prostě musím naučit.

   Nakoupila jsem si potřebné suroviny, tedy kromě mandlové mouky a potravinářského barviva, což jak se ukázalo v běžné supermarketové síti nedostupné zboží. U toho prvního jsem to předpokládala, ale u toho druhého mě to zarazilo. Naštěstí jsem si vzpomněla, že mám doma ještě trochu tekuté barvy na polevu perníčků, tak teď se bude hodit. Využila jsem, že si manžel vzal mezi víkendem a svátkem volno, svěřila mu děti a začala úřadovat v kuchyni. Receptu jsem se držela zuby nehty, šablonu si vytiskla a s plechem mlátila jak vzteklá, ale nějak to nedopadlo. Sice mi ani jedna várka při pečení nepopraskala, ale krásným oblým „piškotkům“ s jasnou barvou a lesklým povrchem jsem se ani nepřiblížila. Upekla jsem nepopraskané porézní nahnědlé špičaté pusinky. Chuťově sice výborné, ale pusinky, ne macarons. Nezoufala jsem, krém a želé to zachrání a vzhled časem vychytám. Otevřela jsem lednici a to z čeho jsem měla největší obavy (želé) mě mile překvapilo. Většinou mi nechce tuhnout, jednou mi dokonce proteklo dortem. Želé bylo krásně hladké, pevné a chutné. Zajásala jsem a šáhla po ganache z bílé čokolády a přišlo zklamání. Neztuhlo, napadlo mě, že když je v něm šlehačka mohla bych ho zkusit vyšlehat, povedlo se, ale jakmile bylo z lednice déle jak 5 minut, roztékalo se. Nic méně se mi povedlo slepit pusinky krémem a vložit do nich kostičku želé. Vzhledově nejsou nic moc, chuťově jsou výborné. Někde prostě byla chyba. Nejspíš v rukách.

    Pracnost mě trochu odrazuje od dalších pokusů, ale touha po obdivu, že jsem upekla něco co nikdo nezná a je to výborné k tomu, mě přeci jen nejspíše uvrtá do dalšího pokusu. Dám těm „prokletým“ francouzským macarons ještě šanci, ta chuť za to vážně stojí.

   Dnes je to bez fotek, vážně se není čím chlubit :(.